Zatím nejvíce rozšířená metoda určování spotřeby tepla v bytech. Z dnešního stupně znalosti věci je téměř nepochopitelné, že pomůcka, která vznikla na počátku minulého století přežívá do současné doby. Její masívní rozšíření s cílem obsadit liberalizující se trh ČR po pádu komunismu způsobily zejména německé firmy ve spolupráci s našimi podnikatelskými subjekty a v neposlední řadě se správci bytů, obecními úřady a družstvy. K rozšíření odpařovacích indikátorů dopomohl i laický přístup správců bytů a nedostatek odborných znalostí spolu s absencí legislativy, která by vnesla do problematiky měření a rozúčtování tepla jednoznačná stanoviska a pravidla. S odkazem na nevhodnost vstupovat do hospodářské soutěže, nedokázala ani poslední platná vyhláška MMR ČR (č.372/2001 Sb.) postavit přežité a zcela nevhodné metody mimo zákon. Pouze některá zpřísňující opatření vyhlášky mají za cíl metodu odpařovacích indikátorů omezit a to tak, že např. požadují určitý maximální rozptyl plateb za teplo jednotlivých uživatelů ve zúčtovací jednotce. To však působí kontraproduktivně, neboť požadovaného cíle je dosaženo použitím dalšího "opravného" koeficientu. Firmy se pak zaštiťují garancí Asociace rozúčtovatelů na teplo a vodu, která tento postup schvaluje (ostatně jinak to ani nelze očekávat, podíváme-li na seznam členských subjektů...).


Všimněme si také skutečnosti, že pokud byly u nás zpočátku nabízeny indikátory na odpařovacím principu, byly prezentovány se všemi superlativy včetně výhodné ceny. Nyní pokud tytéž firmy nabízí indikátory tzv. elektronické (též s přívlastkem "digitální", což u laika navozuje pocit moderního a přesného zařízení), dozvídáme se od stejných obchodních zástupců, že odpařovací indikátory jsou překonané, nepřesné atd. Pochopitelně rádi vydělají na prodeji "moderního", ovšem co se týká metody, stejného indikátoru, který je pouze mnohonásobně dražší. Mylně se uvádí, že je přesnější, což je z hlediska pojmu indikace nesmysl. Nejedná se o měřidlo, nýbrž indikační pomůcku, která neměří žadnou fyzikální velečinu, nelze tedy nijak hodnotit přesnost měření. Je lépe říkat, že tento indikátor je citlivější, neboli za stejné časové období při stejné teplotě radiátoru zaznamená vyšší počet dílků. Toto je však oproti dalším vlastnostem radiátorových indikátorů věc zcela okrajová.

Odpařovací indikátor je v principu zapouzdřená skleněná trubička (ampule), naplněná těžkoodpařitelnou kapalinou, upevněná na "určeném" místě každého otopného tělesa. V časové závislosti na teplotě radiátoru dochází k úbytku kapaliny, přičemž na konci topného období je nutno na všech indikátorech odečíst počet dílků, trubičku zapečetit a vyměnit za novou. Na stupnici může uživatel sledovat počet odpařených dílků, ten je však tak malý, že nelze tento údaj v kratším časovém období vyhodnotit. Jak již bylo řečeno, tyto indikátory integrují teplotu určitého místa radiátoru v čase a  nereagují na prostupy tepla mezi byty a jednotlivými místnostmi. Proto jsou běžné případy, kdy v místnosti s vypnutým radiátorem je např. průměrná teplota +18°C a nulový náměr. Připustíme-li správnost nulového náměru, znamenalo by to, že do místnosti nebylo dodáno žádné teplo a pak by ovšem musela být teplota rovna teplotě venkovní, což je nesmysl. Tomuto problému se budeme blíže věnovat v kapitole o elektronických indikátorech.

Při zpracování údajů (odečtených dílků) se používá řada opravných koeficientů (koeficient polohy, výkonu tělesa, světové strany, přestupu tepla, montáže, zákrytu), které mají vyvážit nepřesnosti metody.
Rovněž tolerance odparu mezi jednotlivými indikátory je poměrně velká (až 20%). Významná chyba odečtu nastává i z důvodu velké teplotní roztažnosti kapaliny v indikátoru, kdy u horkého radiátoru a tedy i zahřátého indikátoru dochází ke změně počtu  odpařených dílků ve prospěch uživatele. Experimentálně bylo ověřeno, že u konkrétního typu indikátoru tuzemské výroby došlo při zapnutí radiátoru na plný výkon ke změně indikace ze 3 dílků na 2,5 dílku. To představuje další možnou chybu náměru cca 15%. Odpařovací indikátory jsou zcela nevhodné pro moderní systémy vytápění, které vykazují v provozu nižší povrchové teploty topných těles. Odpar kapaliny se zvyšuje až při povrchových teplotách kolem 60°C. Radiátory regulované termostatickými hlavicemi vykazují ve větší části topného období povrchové teploty nižší. Odpařovací indikátory jsou levné a to bylo často bráno jako rozhodující kritérium pro jejich instalaci. Nákladný je však jejich provoz v souvislosti s pracným a časově náročným prováděním odečtů dílků na všech radiátorech, ručním přepisováním hodnot atd. Výsledky jsou k dispozici uživatelům dle místních zvyklostí až během měsíce května následujícího roku po skončení zúčtovacího období, což je bezpochyby pozdě.


Základním nedostatkem odpařovacích indikátorů však je již zmíněná technická nevhodnost tohoto řešení z hlediska prostupů tepla v tuzemské panelové výstavbě. V předchozích letech byly prováděny ve spolupráci s ČVUT-FSI přepočty a praktická měření v panelovém objektu SBD Vyšehrad - VVÚ-ETA (99 b.j.). Pro měření byla navozena situace, kdy v jednom bytě byly vypnuty radiátory a v okolních bytech byla udržována teplota 23°C. V bytě s uzavřenými radiátory byla dosažena teplota 18°C při venkovní teplotě +4°C. Z porovnání a z výpočtů vyplynulo, že indikátory v bytě s vypnutými radiátory nemohou integrovat žádný tepelný výkon, přestože je do bytu dodáváno cca 80% tepla prostupem stěnami ze sousedních bytů. Toto teplo ovšem zaplatí uživatelé sousedních bytů, z nichž je chladnějším bytem teplo odebíráno, neboť indikátory na jejich radiátorech zaregistrují vyšší tepelný výkon.

Těmto nežádoucím efektům, způsobovaným prostupy tepla stěnami, nelze v praxi zabránit a není ani možné je eliminovat žádným opravným koeficientem při vyúčtování. Lze je pouze klasifikovat jako tzv. "krádež tepla", kterou bohužel odpařovací indikátory neumí vyhodnotit. Jinými slovy, je zřejmé, že teplota radiátoru z daleka nesouvisí s tepelnou pohodou v bytě. Radiátorové indikátory využívají teplotu otopného tělesa jako základ pro rozdělení nákladů na teplo, což považujeme vzhledem k uvedenému za nesprávné a rovněž rozdělení nákladů za teplo je z tohoto hlediska nespravedlivé a neodpovídá využívané tepelné pohodě v jednotlivých bytech. Selhávají zde všechny metody, které indikují teplotu radiátoru v čase. Tento nedostatek vychází z koncepčně zastaralých a dnešní době nevyhovujících norem EN 834 a EN 835 včetně jejich českých ekvivalentů. Zmíněné normy rovněž neumí (ani nemohou) definovat polohu umístění indikátoru na otopném tělese. Hovoří pouze o teplotním středu otopného tělesa. Tento bod je ovšem pohyblivý podle toho, jak je těleso protékáno topnou vodou, což závisí na nastavení ventilu a na okolní teplotě. Tím vzniká další významná chyba indikace. Z hlediska růstu nákladů pracovní síly nemůže vyhovět ani způsob odečtů, který se provádí pochůzkovým způsobem. Bývá pravidlem, že v krátkém čase nelze provést odečty náměrů v celém objektu, natož na celém sídlišti. Legitimní je požadavek, aby odečty byly provedeny na konci účtovacího období v rozmezí max. 2 – 3 dnů.

Je důležité si uvědomit, že vytápění není v žádném případě kupování odpařených či elektronických dílků. Vytápění je služba, jejímž výsledkem je tepelná pohoda, kterou si každý může pomocí ventilů na radiátorech regulovat a kterou lze snadno laicky kontrolovat běžným teploměrem. Zcela legitimní je požadavek, aby stejně velký byt se stejnou dosahovanou vnitřní teplotou, měl stejnou výši úhrady za teplo. Chceme-li se vyhnout chybnému rozúčtování nejdražší položky v nájmu, existuje jediné správné řešení: konstatovat, že úloha radiátorových indikátorů byla naplněna (motivační prvek pro dosažení úspor) a do budoucna je nahradit technicky vyspělejšími systémy, které zmíněné nedostatky nemají. U odpařovacích indikátorů je to reálné, vzhledem k jejich nízké pořizovací ceně, která, byla-li prezentována jako výhoda (bohužel jediná), způsobila jejich masivní nasazení.