Návrh na povinné zveřejňování hlavních výsledků rozúčtování nákladů na vytápění

2014

Datum konání:

7.10.2014

Návrh se týká těch ústředně vytápěných domů, které pro účely rozdělování nákladů na vytápění používají poměrové indikátory připevněné ke středu radiátorů (dále často jen „radiátorová“ metoda). Tento způsob indikace je prozatím zdaleka nejrozšířenější, ale má také zdaleka nejvíce slabin.

Rozúčtování nákladů na tepelnou energii pro vytápění se řídí podle pravidel stanovených ve vyhlášce č. 372/2001 Sb. Koncem července 2014 předložilo MMR návrh zákona, kterým se mění zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostor. K tomuto návrhu byla připojena pracovní verze vyhlášky, která má s platností od 1. 1. 2015 nahradit stávající právní předpis.

Z hlediska problému, o kterém chci pojednat, se připravovaný předpis liší tím, že umožňuje zvýšit podíl spotřební složky na celkových nákladech z dosavadních 50–60 % na 50–70 % a dále zvyšuje horní limit přípustné odchylky měrných nákladů od průměru objektu z dosavadních +40 % na +100 %.

Obě tato ustanovení se mohou velmi nepříznivě dotknout části konečných spotřebitelů a především ještě více ohrozit věrohodnost rozúčtování.

Zdůvodnění návrhu

Pro účely rozúčtování oba zmíněné právní předpisy dělí celkové náklady objektů na tepelnou energii na dvě části. Tzv. základní složka je rozdělována poměrem podlahových ploch a patří do ní zejména náklady na provoz vertikálních potrubí a temperování společných částí objektu. Pod tzv. spotřební složkou se skrývají náklady na provoz radiátorů a je rozdělována mezi spotřebitele poměrem tzv. spotřebních jednotek (dále jen SPJ).

Zjednodušeně řečeno, SPJ jsou součiny hodnot odečtených z displejů indikátorů a výkonů příslušných radiátorů. Oba přístroje trpí systémovými chybami. Připouští to i MMR: „Uplatnění indikátorů v praxi je pod vlivem systematických chyb a chyb tohoto tzv. poměrového měření……Vyšší hodnota náměru může být způsobena potřebou dodávat teplo z vytápěné místnosti do okolí….. Náměr indikátoru nemůže být použit jako měřítko hospodaření teplem.“ [1] Jenže právě k tomuto účelu jsou náměry určeny.

Uvedený citát poukazuje na to, že se ve vytápěném domě teplo šíří nejen od radiátorů nebo potrubím topného systému, ale také prostupem přes mezibytové příčky a stropní konstrukce. Těmto přestupům tepla nelze zabránit a jejich intenzita narůstá s růstem teplotních rozdílů mezi bytovými jednotkami. Jádrem problému je to, že „radiátorové“ indikátory zaznamenávají v řádně vytápěných bytech veškeré odebrané teplo (a spotřebiteli jsou příslušné náklady vyúčtovány), z něhož je však část odsávána byty s uzavřeným nebo silně regulovaným přívodem topné vody, a to bez odpovídající finanční kompenzace.

Dalším faktorem nepřesností je to, že jsou indikátory přimontovány ke dvěma prostředním článkům, a to přibližně ve dvou třetinách jejich výšky. Na tomto jediném místě jejich čidla registrují povrchovou teplotu obou sousedních článků, která je poté považována za střední teplotu celého radiátoru; to však bývá pravda například jen při nastavení termostatických ventilů na plný výkon. V zájmu ochrany před zkreslujícím vlivem vysokých letních teplot v místnostech je dále start registrace teplot čidlem indikátoru posunut až na 30 °C; nulový náměr proto ještě neznamená, že je přívod topné vody do radiátoru totálně uzavřen.

Tyto slabiny „radiátorové“ indikaci vedou někdy k absurdním rozdílům v rozdělování nákladů na spotřební složku. To je dobře vidět v níže zobrazené tabulce Přehled hlavních výsledků rozúčtování nákladů na vytápění v SVJ – Varianta A, ve které uvádím vybrané výsledky z nedávného rozúčtování v jednom pražském věžáku; v souvislosti s dalším výkladem je třeba si všimnout, že dům prozatím dělí náklady na obě složky poměrem půl na půl. Vyúčtované náklady na provoz radiátorů se například v třípokojových bytech pohybovaly mezi necelým 1 tis. Kč a 21 tis. Kč, což je ve zcela zjevném nesouladu s rozdíly v jejich průměrných ročních teplotách vzduchu (podle střízlivého odhadu se pohybují mezi cca 19 a 26 °C).

Tento zjevný nesoulad mezi oběma ukazateli naznačuje, že výsledky rozdělování spotřebních nákladů a odvozeně celkových nákladů neodpovídají stěžejní zásadě vyhlášky, podle které spotřebitel hradí náklady za úroveň poskytované služby, za vytápění, nikoliv za spotřebované teplo. [2]

Rozsah tohoto prohřešku vůči uvedené zásadě si lze přiblížit porovnáním tepelných pohod v analyzovaném věžáku s výsledky velmi reprezentativního vzorku domů, které používají tzv. „denostupňovou“ metodu (průběžná registrace tepelných pohod v jednotlivých bytových jednotkách):

V případě „radiátorového“ věžáku jde o teploty, které odvodila sama firma z měrných nákladů pomocí kalkulačního vzorce, podle kterého růst teploty o 1 °C zvyšuje náklady na vytápění přibližně o 6 %; za základ tohoto výpočtu jsou pak považovány průměrné náklady objektu (= 100 %), které jsou ztotožňovány s výpočtovou teplotou ve výši 20 °C (mimochodem tuto poučku používá pro některé účely i MMR). Přes různé pochyby o přesnosti podobných výpočtů, nelze se zbavit důvodného podezření, že možná až ve 40 % případů jsou měrné náklady (základ výpočtu) v poměru k dosahovaným či dosažitelným tepelným pohodám silně podhodnoceny a ve více než 10 % zřejmě silně nadhodnoceny.

Nebezpečí výskytu podobných absurdit si uvědomili také autoři platné vyhlášky, kteří proto do ní vsunuli nouzovou pojistku v podobě ustanovení, podle kterého se v daném zúčtovacím období nesmí odchýlit měrné náklady v bytových jednotkách od průměru objektu o více než ±40 %. Spodní limit se však dostal mimo jiné do rozporu s § 689 tehdy platného občanského zákoníku, podle kterého je každý obyvatel povinen odebírat službu řádně, tj. v daném případě tak, aby nedošlo k porušení tepelné stability objektu.

V metodickém pokynu, vydaném o rok později, byly proto hodnoty přípustné odchylky zpřesněny takto:

Podle zmíněného pokynu lze limit −40 % použít jen výjimečně, například u dlouhodobě neobsazených nebytových prostor. V normálních případech je však třeba, aby byl nastaven na vnitřní minimální teplotu zajištující tepelnou stabilitu objektu. V praxi jsou pak spodní i horní limity ztotožňovány se standardním nastavením termostatických ventilů, s mezními hodnotami, při kterých se přívod topné vody do radiátoru automatický obnovuje (16 nebo 18 °C) nebo uzavírá (27 °C).

V případě bytů s nadměrně regulovaným přívodem topné vody do radiátorů představuje aplikace spodního limitu v podstatě pokus o dodatečné vyúčtování nákladů spojených s tepelnými zisky z prostupů vnitřními stěnami objektu; horní limit naopak směřuje k odúčtování tepelných ztrát u jejich protějšků. Problém je v tom, že sítem obou limitů obvykle neprojde podstatná část původně vypočtených nákladů. Například v analyzovaném SVJ nevyhověla zvoleným limitům v roce 2013 celá polovina bytových jednotek a jejich původně vypočtené měrné náklady musely být proto nahrazeny odhady v jednotné výši 80 % resp. 140 % průměru objektu. To je tak velké procento chybovosti, že nelze dané rozúčtování považovat za věrohodné, a tedy ani platné.

Realizace záměrů navržené vyhlášky by mohla tyto problémy ještě vystupňovat. Je sice v pravomoci SVJ, aby se samo rozhodlo, jak vysoký podíl spotřební složky napříště zvolí, nicméně v řadě z nich nepochybně zvítězí iluze, že vyšší podíl spotřební složky automaticky znamená vyšší zainteresovanost uživatelů na úsporách tepla.

Případné důsledky zhmotnění této iluze ukazuji v přiložené tabulce Přehled hlavních výsledků rozúčtování nákladů na vytápění v SVJ – Varianta B. Zvýšení podílu spotřební složky na 70 % celkových nákladů sebou pochopitelně nese také zvýšení ceny SPJ, a to z aktuálních 3,20 Kč na 4,40 Kč, čili téměř o 40 %; zhruba stejný pokles naopak zaznamenají „podlahové“ ceny. V obou případech by to nákladově velmi prospělo bytům s uzavřeným nebo téměř uzavřeným přívodem topné vody do radiátorů.

Nejvíce samozřejmě bytům s nulovými náměry, které nehradí náklady na provoz radiátorů. V jejich případě by totiž pokles podílu základní složky na 30 % vedl k souběžnému poklesu měrných nákladů na pouhých 30 % průměru objektu. Jejich radost by ovšem netrvala příliš dlouho.

Novela totiž nadále počítá se zachováním přípustné odchylky, i když v pozměněné podobě:

V bytech s nulovými náměry by aplikace spodního limitu znamenala zvýšení měrných nákladů z původně vypočtených 30 % průměru objektu na 80 %, čili o 160 %. Mnohem hůře by však na tom byly byty s vysokými náměry indikátorů, neboť by pozbyly dosavadní ochrany z titulu nadměrných tepelných ztrát zaviněných prostupy tepla vnitřními stěnami objektu; v pozadí tohoto zjevně sankčního opatření zřetelně figuruje velmi rozšířený názor, že v těchto případech jde vesměs o spotřebitele, kteří silně kouří, neustále větrají a přitom topí na plné pecky.

Návrh obsahu a formy zveřejňování hlavních výsledků rozúčtování

Podle mého názoru se s problémem nevěrohodnosti potýká převážná část „radiátorových“ rozúčtování. Naprostá většina spotřebitelů si to však neuvědomuje a ani nemůže, protože má obvykle k disposici jen vyúčtování s vlastní domácností. Vyúčtování je však výsledkem poměrového rozdělování (nikoliv tedy podle absolutních hodnot typu kWh) a jeho relevantnost může proto spotřebitel posoudit pouze srovnáním s výsledky jiných spotřebitelů.

Tisíce spotřebitelů tak sice mají vetší či menší pochyby, někdy neoprávněné, zda je vyúčtování topných nákladů spravedlivé, avšak na základě dílčích vyúčtování nemohou dospět k poznání, že jsou důsledkem systémových chyb. To je dobře znát na diskusních příspěvcích, které se dnes a denně objevují na Portále SVJ, ve kterých se do nekonečna opakuji emotivně pojaté otázky a mnohdy scestné odpovědi k problémům, týkajícím se například správné výše limitů přípustné odchylky, korekcí na polohu místností v objektu atd.

Několik z nich se na mne obrátilo s žádostí o pomoc, protože se na základě mých příspěvků na Portále SVJ domnívali, že jim mohu poradit, jak se účinně bránit. Často jsou různé prohřešky ve vyúčtování sice dobře patrny, nicméně na základě dílčích poznatků nelze obvykle s reklamací uspět a tím méně pak se odvážit k podání žaloby, která by obstála před soudem.

Dospěl jsem proto k názoru, že je třeba přesunout důkaz o bezchybnosti rozúčtování na správce domu, který za jeho správnost ze zákona ručí a má k tomu potřebné podklady nebo si je může vyžádat od externí rozúčtovatelské firmy.

Nástroj k tomu obratu spatřuji v povinném zveřejňování hlavních výsledků podle bytových jednotek. To je hlavním smyslem navrženého obsahu a formy „Přehledů“. Nejsou chápány jako náhrada za vyúčtování s jednotlivými uživateli, ale jako jejich nutný doplněk; námět na srozumitelný obsah těchto dílčích vyúčtování uvádím níže, v tabulce Přehled hlavních výsledků rozúčtování nákladů na vytápění v SVJ – Varianta C.

Navržený přehled zahrnuje devět ukazatelů. Jeho základ představují údaje o počtu SPJ a podlahových plochách. V dalším kroku jsou na ně aplikovány jednotkové ceny a odvozeny náklady na spotřební a základní složku a jejich úhrn ➞ měrné náklady ➞ korigované náklady ➞ % zvýšení nebo snížení původně vypočtených nákladů.

Sestavení přehledu je časově zcela nenáročné a bez problémů jej zvládne každý průměrný ekonom s průměrnou znalostí programu Excel. Vzhledem k tomu, že cílem přehledu je posoudit celkovou kvalitu rozúčtování, není podstatně v něm uvádět adresné informace o jednotlivých spotřebitelích a lze se tak vyhnout možnému konfliktu s předpisy o ochraně osobních údajů.

V dalším kroku je účelné celý blok uvedených ukazatelů přetřídit vzestupně podle úrovně původně vypočtených měrných nákladů, což vede k oddělení bytových jednotek, jejichž měrné náklady musely být nahrazeny odhady ve výši spodního nebo horního limitu přípustné odchylky.

V poslední části je vyčíslen podíl bytů, které neprošly sítem některého z obou limitů a vypočten jejich úhrn. Tyto údaje nejvýstižněji charakterizují stupeň věrohodnosti realizovaného rozúčtování. A aby konečný spotřebitel nemohl na základě nevýznamného počtu korekcí odmítnout celkové výsledky rozúčtování, je na MMR, aby samo stanovilo hranici mezi platnými a neplatnými výsledky. Podle mého soudu, mohlo by se připustit, že se v rozúčtování nutně vyskytnou nahodilé chyby, které však nesmí překročit určité procento, dejme tomu 15 % z celkového počtu bytových jednotek.

Největší díl odpovědnosti za kvalitu výsledků rozúčtování leží ovšem na MMR. Podle mého názoru, hlavní a jedinou účinnou rezervu pro zvýšení hodnověrnosti výsledků „radiátorové“ metody představuje radikální zvýšení podílu základní složky až na 80 %, tedy na úroveň shodnou s navrženým spodním limitem přípustné odchylky. Tuto varianta uvádím pod označením C a ta ukazuje, že v tomto případě by se měrné náklady všech bytových jednotek vměstnaly (možná až na několik nevýznamných výjimek) bez jakékoliv korekce do pásma mezi 80 % a 140 % průměru, jejich růst by byl plynulý a dost by se podobal výsledkům realizovaným pomocí poměrně objektivní denostupňové metody.

Je třeba dodat, že v názoru na nutnost zvýšit v případě „radiátorové“ metody podíl základní složky nejsem osamocen. Za všechny uvádím názor jednoho z našich nejuznávanějších odborníků: „Normy ČSN 834 a 835 byly převzaty z Evropské unie, kde jsou užity v jiném prostředí než v ČR, např. v zemích se v souladu s těmito normami připouští základní složka nákladů až 70 %.“ [3]

Ve prospěch podobného opatření překvapivě mluví i argumenty citované v důvodové zprávě k návrhu novely vyhlášky (ve znění z roku 2013): „Obecně platí, že základní složka by měla krýt základní spotřebu tepla pro udržení tepelné stability budovy, zatímco spotřební složka by měla reflektovat individuální rozdíly ve spotřebě, vyvolané chováním spotřebitelů.“ [4] Z předchozího rozboru přitom vyplývá, že autoři návrhu novely spojují tepelnou stabilitu objektu s teplotou okolo 17 °C resp. s měrnými náklady ve výši 80 % průměru objektu.

Pro vyšší podíl základní složky hovoří navíc věcný důvod. Celkové náklady na vytápění se totiž skládají z proměnné a stálé složky. Pražská teplárenská k tomu poskytuje toto vysvětlení: „Proměnná složka závisí na nákladech s výrobou tepelné energie a reflektuje skutečné množství tepla odebraného zákazníkem. Ve stálé složce zákazník platí za připojení k tepelné soustavě zásobování teplem a za připravenost dodavatele dodat teplo v potřebném množství a kvalitě v souladu s platnou legislativou“. V celostátním průměru připadá z celkových nákladů na stálou složku asi 50 %. Spotřebitel nemůže tuto část nákladů svým chováním ovlivnit a podle názoru již citovaného odborníka patří proto mezi náklady typicky hrazené podle podlahové plochy. Toto řešení má navíc oporu v platné vyhlášce MMR, která v případě TUV stanoví, že se 30 % z nákladů na ohřev studené vody rozděluje mezi spotřebitele podle podlahové plochy.

Je jinou otázkou, zda je takováto změna proporcí mezi základní a spotřební složkou slučitelná se směrnicí EU. V záporném případě realizace návrhu na zveřejňování hlavních výsledků rozúčtování poodhalí, že rozdělování spotřební složky pomocí „radiátorových“ indikátorů vede ve většině případů k explozi klamavých informací; správci objektů tak budou zřejmě donuceni přejít na jinou, objektivnější, rozúčtovací metodu.

V každém případě musí MMR zvážit, zda jako orgán centrální správy může iniciovat a tolerovat klamání spotřebitelů, znamenající přitom v řadě případů jejich velmi citelnou finanční újmu.